261. výprava Lvíčat - 23. až 25. 9. 2005
261. výprava Lvíčat - 23. až 25. 9. 2005
Informace o oddílu
Tábor
Vedoucí
Jak nás najít

Akce Lvíčat
Akce Pavoučků
Společné akce
Staří lvi
Ostatní o oddílu
Naše fotky
Plánované akce
Zpět na začátek
Všechny články [#]
Diskuze

Jak bodujeme, co vzít na výpravu, co na tábor
Najít se na fotkách
Přidat fotku nebo článek
408. výprava Lvíčat a 167. Pavoučků
407. výprava Lvíčat
166. výprava Pavoučků
406. výprava Lvíčat
165. výprava Pavoučků
Žádné akce

Valid HTML 4.01! Valid CSS!

Petr Malát
2002-2011

Web běží u
klfree.net


332. výprava Lvíčat

Výpravy družin Lvíčat

Soutěž družin o pětidenní, čtyřdenní a třídenní výpravu sice probíhala téměř po celý oddílový rok, ale z vítězné družiny se nakonec přihlásil jenom Standa a z druhé Juddy a Starosta. Po dohodě tato trojice vyrazila z Kladna společně až ve čtvrtek, ale po trase naplánované pro vítěze s tím, že toho museli kluci první den stihnout oproti plánu trošku víc.

Celý čtvrtek od samotného rána pršelo, ale předpověď byla přeci jenom optimistická, odpoledne prý přestane. Přestalo a chvílemi vysvitlo dokonce i sluníčko.

Podle plánu jsme vystoupili na vlakové zastávce Kosobody a obloukem vystoupali na vrchol tamějšího ostrohu, kde jsou roztodivné kameny, skoro viklany omleté vodou, zjevně z dob, kdy je omývalo moře.

Všechny ty roztodivnosti jsme si prohlédli, prolezli a navečeřeli se tu. Pak jsme se vydali dál k nedalekému Jesenickému jezírku, kde se natáčelo již několik filmů, z těch nejnovějších to byla Nesmrtelná teta.

Naším dnešním cílem byly Petrohradské skály, kam jsme se museli dostat přes Chotěšov, kde se k nám přidal takový zanedbaný pes, kterého jsme se nemohli dlouho zbavit. Až těsně před místem, kde jsme měli nocovat, šel pes po cestě rovně a my uhnuli vlevo. Nocovali jsme na konci skalního útvaru, na místě, které bylo asi nejlepší, i když Tumaj se krátce po zalehnutí stěhoval. Místo, které si vybral, nebylo úplně ideální, a tak si našel jiné, lepší, kde už přečkal v pohodě celou noc.

Druhý den jsme vstali poměrně brzy a začali vařit čaj v kotlíku na vařiči na suchý líh, který v jednu chvíli vyprskl a Starostovi seškvařil několik míst na spacáku.

Hned po snídani jsme dobalili a neprodleně vyrazili na další cestu. První dnešní zastávkou byla zřícenina Petrohrad, kde je zachovalý zbytek věže, sklepy, zdi i kousek paláce, patrně na místě původního vstupu do hradu. Z tohoto místa bývá překrásný, téměř kruhový pohled do kraje, dnes znemožněný hustou mlhou. Škoda.

Všechno jsme prozkoumali a vydali se dál. Hned pod hradem je malá průchozí jeskyňka a u ní stará dutá lípa, do které se kdysi vešlo sedm Lvíčat. Tentokrát jsme to mohli zkusit jenom se třemi, takže jsme se tam vešli pohodlně.

Po dalších snad jen pěti stech metrech chůze nás čekal ohromný, přibližně šest set let starý dub, který jsme chtěli obejmout, ale potřebovali bychom ještě přinejmenším další tři nebo čtyři kamarády, aby se to podařilo. Samozřejmě jsme se tu vyfotili, a přesto, že se mi celý strom nevešel do objektivu, kluci tam i tak vypadají jako drobečci.

V této chvíli nás čekalo téměř pět kilometrů bez jakékoli zajímavosti, než jsme navštívili další starý zatopený lom, tentokrát v rezervaci Krtské skály. I tady jsme se chvilku zdrželi a obdivovali toto místo, byť poznamenané nedisciplinovanými návštěvníky, po kterých tu zůstaly jisté nežádoucí stopy.

Od tohoto jezírka k dalšímu cíli to nebylo ani kilometr a stálo to za to. Tumaj nás zavedl mimo značené cesty na místo, kde je opravdový viklan, tedy kámen, se kterým se dá pohnout, i když je mnohem větší než člověk. Všichni jsme si to zkusili a všichni jsme tím balvanem pohnuli. Důkaz o tom je v úložišti fotek z našich akcí na Rajčeti ve složce z této výpravy.

Po obědě jsme se v poklidu vydali dál a s velkou časovou rezervou dorazili do civilizace, odkud jsme dvěma autobusy dojeli přes Žihli do Chrašťovic, kde to bylo ke konečnému cíli, tedy na naši Borůvku, už opravdu jenom malý kousíček.

Sotva jsme však došli k naší chatičce, museli jsme zajít zpět do obce na nákup, což obstarali Starosta, Juddy a Tumaj, zatímco Standa zůstal hlídat.

Po návratu jsme donesli ještě vodu ze studánky a nějaké dříví na vaření, to kdyby v noci pršelo, abychom měli alespoň na roztopení, a náhle tu byli ostatní kamarádi, kteří přijeli za námi, kteří přijeli jenom na tři dny. Byla mezi nimi i Bára, která teprve v pondělí přišla na svoji první schůzku, a dál Ája, Fanda a Kačka.

Další den ráno jsme uvařili na ohništi u srubu kotlík čaje a pak se vydali do lesa za zábavou. První soutěží byly minutové liščí ocásky, kdy měl jeden soutěžící v určeném prostoru za minutu pochytat co nejvíce soupeřů, kteří měli vzadu za kalhoty zastrčené šátky – ocásky, které útočník kradl. Nejhbitější tu byl Standa.

Další soutěží byl hod Tumajovým něčím a stálo to za to. Již dlouho našeho vedoucího zlobily jedny stopky, které v průběhu měření třeba zkolabovaly a přestaly ukazovat běžecký čas. Dnes nám posloužily naposledy, ovšem jako rekvizita. Museli jsme je uchopit za konec provázku, rozhoupat či roztočit a mrštit do dálky. Hned v prvním kole je kdosi zavěsil na větev, ale stačil dobře mířený hod klackem a opět nám sloužily. Později je Ája hodila do větví borovice znovu a sotva se pod ně Tumaj postavil, spadly a náš vedoucí měl co dělat, aby uhnul.

Neušli jsme daleko a v prudkém kopci Tumaj vysvětlil pravidla další soutěže, ve které jsme měli poslat do kopce tenisák, který měl obkroužit kámen a při pohybu zpět dolů zasáhnout určený cíl. Komu se to podařilo dvakrát, končil a jako první byli hned dva – Bára a Standa.

Došli jsme k vyhlídce, kde je hodně mladý les, ve kterém se dal hrát velice dobře Lovec s lukem, což je ohromná plížečka, kterou jsme si ale zahráli jenom krátce. Vedro těchto dnů nás zahnalo k jezeru, kde sice bylo hrozně moc rybářů, ale my se tam prostě museli zchladit.

Po obědě jsme se znovu vydali k jezeru a našli tam místo, které bylo nejdále od rybářů, a kde jsme se mohli koupat. Mezi jednotlivými smočeními jsme pak hráli variantu petangu se šátky, kde byl nejúspěšnější Starosta.

Po návratu na Borůvku jsme došli pro několik slabých suchých stromků na večerní oheň a po jejich nařezání na polena jsme začali opékat vuřty, což je klasická a oblíbená večeře při výpravách nejen sem k Odlezelskému jezeru.

Tumaj a Ája tu měli kytary, takže večerní program byl jasný, oni hráli a my, pokud jsme znali, jsme zpívali a docela dlouho, až zazněl příkaz k přípravě ke spaní.

Poslední den této výpravy jsme zahájili samozřejmě snídaní a pak velkým soutěžením. Každý dostal nafouknutý balónek, který musel údery udržet ve vzduchu, a s ním měl dojít co nejdál s tím, že bylo plánováno pinkat a přitom dělat různé soutěže. Než došlo na první soutěž, zbývali poslední dva, kteří měli ještě balónek v pohybu, a sice Juddy a Standa. Když jsme soutěžili v házení tenisáku do jednotlivých okének žebříku u posedu, Juddy svůj balónek neuhlídal a ten se dotkl země, Standa vyhrál a bylo po velké soutěži.

Směřovali jsme do místa, které nazýváme Zadní lom, a v tomto odlehlém koutu jsme připravili kulivo a rozdělili se do dvou skupin, které měly v neznámém terénu svést boje. Ještě jsme nezačali, když jsme si všimli několika koster patrně zajíců či malých kolouchů, a protože jsme tu zaregistrovali i chumáče peří, usoudili jsme, že tu hnízdí nějaký velký ptačí dravec. Uznáte, že rozhodnutí okamžitě odejít, bylo rozumné.

Odešli jsme velký kus jinam a na podstatně méně atraktivním místě jsme zahájili první koulovačku, ale s vědomím, že nikdo z nás nepřijde k úhoně na zdraví kvůli nějaké infekci.

Kolik jsme zahráli koulovaček, snad nikdo nepočítal. Důležité bylo, že jsme se dostatečně vyřádili, zahráli si.

Po návratu na Borůvku jsme hned začali vařit oběd, po kterém následovalo balení, úklid a posléze odchod do Chrašťovic na autobus. Ten přijel sice o trošičku později, ale jel rychle, takže se zdálo být vše v pořádku. Jenže ten navazující, do kterého jsme měli přestoupit, odjel z Mladotic o půlminutku dříve a my do něj tudíž nemohli přestoupit.

Co teď? Tumaj se najednou rozběhl někam pryč. Ostatní zůstali čekat u vlakového nádraží, kde se ony autobusy měly setkat.

Uběhlo jen několik minut a k nádraží přijížděla dvě osobní auta a z jednoho vystoupil náš vedoucí s úsměvem na rtech a se slovy: „Nebojte, vejdeme se. Přijede ještě jedno.“

A opravdu! Tumaj totiž seběhl do obce poptat se, zda tam někdo nemá mikrobus či alespoň dodávku a když dva dotázaní nevěděli, poprosil prostě lidi, zda jsou ochotni nám pomoci a odvézt nás do Kralovic. Dlužno dodat, že musel žádat jenom třikrát. Všichni okamžitě souhlasili.

Děkujeme!

Do Kralovic jsme se dostali včas a zbytek cesty již probíhal podle plánu, podle jízdních řádů. A proč ty autobusy na sebe nepočkaly? Samozřejmě jsme si stěžovali na příslušných místech a bylo nám odpovězeno, že tuto povinnost nemají! Že tu prostě není návaznost těchto dvou linek. Divné, že. Proč tu tedy jezdí? Aby nechávali cestující na holičkách?

Nechme toho. My se dostali nakonec domů včas a Tumaj byl šťastný, že to zvládl a s ním i všechna přítomná Lvíčata. A ti hodní lidé? Napsali jsme na obecní úřad do Mladotic a požádali o poděkování. Zda to úředníci udělali, nevíme, ale víme, že v Mladoticích bydlí hodní lidé.

Fotografie z úklidu jsou zde


tumaj
2012-08-27
počet zobrazení: 1157
Fotky

[Promítnout fotky]
Související články
Související soubory
Komentáře k článku
3.7.2020 22:16 ZAP (neověřeno)


Jméno
Heslo
Bez hesla (Totožnost nebude ověřena)

Komentář:



09-F9-11-02-9D-74-E3-5B-D8-41-56-C5-63-56-88-C0