Začátek stavby...
Začátek stavby...
Informace o oddílu
Tábor
Vedoucí
Jak nás najít

Akce Lvíčat
Akce Pavoučků
Společné akce
Staří lvi
Ostatní o oddílu
Naše fotky
Plánované akce
Zpět na začátek
Všechny články [#]
Diskuze

Jak bodujeme, co vzít na výpravu, co na tábor
Najít se na fotkách
Přidat fotku nebo článek
408. výprava Lvíčat a 167. Pavoučků
407. výprava Lvíčat
166. výprava Pavoučků
406. výprava Lvíčat
165. výprava Pavoučků
168. výprava Pavoučků
25.1.2020 8:15 - 25.1.2020 17:00
Sraz je tradičně v Rozdělově u kostela, kam se i vrátíme. V případě hodně nepříznivého počasí budeme v klubovně. Určitě to bude ale chtít raději dvoje náhradní ponožky.

409. výprava Lvíčat
31.1.2020 9:00 - 02.2.2020 17:00
Sraz i konec je v Rozdělově u kostala. Jedeme auty a podorbnosti budou v dopise s přihláškou.


Valid HTML 4.01! Valid CSS!

Petr Malát
2002-2011

Web běží u
klfree.net


406. výprava Lvíčat

Čtvrtletní prázdniny na Roučmídě

Letošní dvoudenní podzimní prázdniny navázaly na státní svátek, jenž připadl na pondělí, takže spolu se sobotou a nedělí vznikla pro děti šňůra pěti volných dní, čehož jsme se Lvíčaty využili k tradiční čtvrtletní výpravě, na kterou jsme se tentokrát vydali na Tumajovu chatu v údolí Kačáku.

Pokud bych měl popisovat všechno, co se tam odehrálo, vydalo by to odhadem tak na deset stránek a nikdo by to nechtěl ani číst. Kdybych to popsal pouze v bodech, bylo by to nudné. Tak volím něco mezi a doplňuji soustu obrázků.

Sešli jsme se v sobotu 26. října 2019 a autobusem se přesunuli cirka dva kilometry od chaty, ke které jsme došli krátce před polednem, takže prvním úkolem bylo pod chatou na louce, která není řadu let sekaná, vytvořit vedle stávajícího ještě dvě ohniště, tak aby každá družina vařila na jednom z nich.

Odpoledne jsme vyrazili do okolí, přesněji na vyštěrkovanou skládku dřeva, kde bylo v současnosti asi jen sedm klád. Na tomto relativně širokém placu jsme zahráli „hod mezi komáry“. Ten název vznikl před léty a měl spojitost s jednou celoroční hrou.

V klubovně občas hráváme pokládání sirek na hrdlo lahve. Při odchodu z chaty každý vyfasoval po deseti dřívkách z našeho „počítadla“ z táborové hry Mapování Sajanů. Nestavěli jsme ovšem geodetický bod, ale odkládali po jedné ty lištičky na plechovku od konzervy. Stejně jako u sirek na lahvi, i tady, komu co spadlo, to si bral.

Následovala první část etapovky, která volně navazovala na již zmíněnou táborovou hru Mapování Sajanů. V tomto novém příběhu se sešli kamarádi, kteří před časem mapovali pohoří v ruské tajze a vzpomínali, co všechno prožili, nejprve, jak jednomu z nich ujížděl vlak.

Vrátili jsme se k chatě, kde jsme kroketovou holí měli provést tenisový míček mezi brankami určenou trasou. Vzápětí na to navázala mezidružinová soutěž v obdobě té předchozí, jenže se měl míček dostat co nejrychleji kolem chaty a navíc šlo o štafetu, ve které se vždy prostřídali všichni členové té které družiny.

Po opečení špekáčků, tedy po večeři, následovala druhá část etapovky – cesta do Ruska. Trošku to nesouhlasilo, neboť byl použit hrací plán z již dříve vytvořené hry Cesta na Tumajovu chatu, ovšem tentokrát s novými překážkami. Jinak pravidla platila stejná – dostat se pokud možno přes celou tu hru do cíle dříve než ostatní.

Neděli jsme zahájili samozřejmě snídaní, ale co se programu týká, tak šlo o etapovku, ve které se vzpomínalo na lov medvědů, a úkol byl úplně stejný jako v první části této třídílné hry: strefit co nejvíckrát ze sedmi pokusů medvěda. Počet strefených cílů se každému jedinci sčítal do výsledku družiny.

Poté jsme se znovu vydali na místo skládky dřeva, kde bylo zadáno každému jednotlivci připravit si dřevo na založení ohníčku, který bude zapálen jedinou sirkou. Ne každý byl úspěšný, ale šlo především o to, abychom vysvětlili, kdo kde udělal (a jakou) chybu, které je zapotřebí se pro příště určitě vyvarovat. Nejčastější bylo: škrtnout sirkou a otočit ji nahoru.

Na rozdíl od včerejška jsme tentokrát pokračovali dál hlouběji do lesů a u jedné louky u posedu zahráli hned dvě soutěže. Bohužel při té první, což byl běh na posed a zpět, si při skoku dolů zranil nohu Vašík, kterého později Bahňák odvezl nejprve do nemocnice a pak rovnou domů.

Než ale na místo té události přijel Tumaj s autem, proběhla ještě soutěž v házení tenisáku do jednotlivých polí žebříku a když Vašík odjel, využili jsme ještě dvě klády zde ležící na běh po nich.

Frodo se pak chlubil, že ví, kde jsme a kudy se dostaneme do chaty. No, nebylo to nijak těžké a on nás opravdu dovedl až k cíli.

Ještě před obědem jsme stihli házení do zvláštních cílů, do lavoru, dětské vaničky, do kárky, do kolečka a do velké vany. Pokud ale někdo nestrefil předchozí cíl, nemohl házet na ten další.

Odpoledne jsme využili ještě velice krásného počasí a vyšli na procházku. Jenže ono to nebylo jen tak. Tumaj nás odvedl, jako on říkal, pod Liščí kopec a tam nechal přečíst text k další části naší etapovky. Jakmile se v příběhu objevilo „k bílé skále“, bylo všem, kteří byli na táboře, jasné, co bude následovat. Měli pravdu. Každá družina dostala dvě mapy, turistickou a speciálku. Na té první byly pak vyznačeny dva body, tam kde stojíme, a tam, kam máme dojít.

Následoval sestup trnitým podrostem pod vedením vysokého napětí, než tu kterou družinu napadlo, že pokud půjdou lesem podél tohoto trniště, bude to lepší a rychlejší.

Družiny nejprve sešly do údolí Žlábeckého potůčku a pak šplhaly do protějšího svahu směrem k Vysokému vrchu, který byl jejich cílem. Jako první dorazili Mufíci, kteří šli v doprovodu Bahňáka, po nich Ropáci, které doprovázel Tumaj, a nedlouho poté i Medvědi spolu se Standou – Stakem, kterému jsme tady začali říkat Rubik, to podle Rubikovy kostky, kterou pořád dokola skládá a učí to i ostatní.

Při zpáteční cestě nás vedl opět Frodo, který správně odhadoval směr, kde že je Tumajova chata, ale v závěru nás odvedl obloukem do Žlábku ke kapličce, kudy jsme odpoledne probíhali při cestě k „bílé skále“, k Vysokému vrchu. Stane se!

Obrátili jsme se a došli již bez větších problémů až k Tumajovi, ale Frodo věřil tomu, že jdeme do Poteplí k hospodě. Ne! Hospoda to nebyla, ale naše chata ano.

Než jsme dorazili zpět k našemu nocovišti, házeli jsme ještě šátkem na pařez s tím, že kdo měl alespoň kousek svého šátku na horní části tohoto pozůstatku po statném stromu, získal bod. Kdo dosáhl pěti bodů, končil.

Po večeři jsme se šli postupně všichni vysprchovat, což je tady oproti Borůvce velká výhoda – teplá voda.

Když jsme byli všichni pěkně čistí, rozehráli jsme velký turnaj v „Člověče nezlob se“. Na dvou herních plánech probíhaly nelítostné boje o postup do zítřejšího finále, do kterého postupovali vždy tři z pěti zúčastněných.

A protože zbyla ještě chvilička času, zahráli jsme si šprtanou – cvrnkání krabičkou se sirkami.

Pondělní ráno přineslo nejen ochlazení, ale hlavně uvedené finálové boje v „Člověče nezlob se“. Jo, nezlob se, když mi nechce padnout šestka, abych mohl nasadit, nebo mě furt někdo vyhazuje… Ale o tom to je.

Dopolední program pokračoval další částí naší vzpomínkové etapovky, kdy měli soutěžící za úkol doběhnout k imaginární rokli, do které spadl Pavel Nazarovič, a posléze smotat lano, které bylo potřeba k záchraně tohoto bodrého starce – tedy – všechno jako. Onen běh tu byl a smotávání lana samozřejmě také.

A ještě znovu jsme se vydali na místo pro skládku dřeva, ale nejprve jsme se zastavili na cestě hned nad Tumajovou chatou, kde jsme měli za úkol vyhodit do vzduchu tenisák a než stačí spadnout na zem, přeházet přes čáru co největší počet dalších míčků.

Na známém místě jsme pak ze zde ležících klád vytvořili celkem šest polí, do kterých jsme se trefovali golfovým míčkem, přesněji: hodem golfovým míčkem. Kdo se strefil do prvního pole, další kolo házel do druhého, a tak dál, jako již ve víceru podobných soutěží.

Odpoledne jsme hráli číslované hůlky a později další etapu naší hry: gorodky. Mezitím odešel Bahňák, který musí zítra do práce, ale namísto něj naopak přijel Fanda, který podobně jako většina z přítomných a jako středoškolák má volno.

V podvečer jsme pak zkusili klasiku se sirkami – dávat je na hrdlo lahve, vždy po jedné, a snažit se jich tímto způsobem zbavit. Však je o tom psáno již dříve, ale s těmi latičkami.

Pro další minuty měl Tumaj připravený takový

testík – spíš otázečky tak či onak se týkající oddílu. Na to jsme použili takzvaný „kvízovák“, což je jakési „přihlašovalo“. Když někdo věděl odpověď, zmačkl tlačítko a na „kvízovou“ se rozsvítilo příslušné světýlko. Pak přihlášená družina odpovídala na danou otázku.

Obdobně jako z téhle výpravy Vašík, v létě na táboře byla ze zdravotních důvodů nucena odjet dříve Pomněnka, která tak nedostala příležitost splnit poslední zkoušku Třech lvích vousů – odvahu. Po horlivé diskusi se tehdy vedoucí dohodli, že jí dáme příležitost právě na čtvrtletní výpravě. Proto se z chaty vytratil Rubik, který odnesl na smluvené místo tenisový míček, pro který potom mohla jít Pomněnka. A šla. No, zpátky spíš běžela, ale zkoušku splnila a příští léto může pokračovat v plnění našich zkoušek nadstavbovou částí, která čítá čtyřicet osm hodin mlčení a dvacet čtyři hodin samotky, kdy ale musí pozorovat tábor.

Škodič je taková zvláštní hra, kterou někteří milují, jiní ji nemají v lásce. Záleží tam na tom, komu jak padají čísla na šesti šestistěnných kostkách, a postupuje se tu podle zdánlivě složitých pravidel. My jsme si škodiče i přes protesty některých jedinců zahráli. 

I k další hře byly zapotřebí šestistěnné kostky, ale jen dvě. Hráli jsme boj o cukrátka, což bylo o něčem docela jiném než škodič.

Program toho dne ukončila soutěž v hodu mincemi do škatulky položené na gauči. Znevýhodnění bylo v tom, že soutěžící házel ze sedu z křesla, ale i tak padaly různé rekordy včetně takového, že někdo tu minci doslova zahodil úplně jinam, než kde byl cíl.

Čtvrtý den naší vícedenní výpravy jsme se vydali na téměř celodenní putování. Zamířili jsme na hrádek Jenčov, který je od Tumajovy chaty po turisticky značených cestách přibližně devět kilometrů.

Aby cesta nebyla jen nudným pochodem, čas od času jsme se zastavili a házeli výkonnostním kolíkem k různým cílům od stromu ve stráni, přes jeskyňku vytvořenou vývratem, k úpatí dopravní značky s tím, že kolík se musel nejprve dotknout právě oné znašky, až po hody na starý polorozpadlý krmelec. Navíc jsme u jedné závory bránící vjezdu autům do lesa uspořádali běh okolo této zábrany s průlezem takovým tím trojúhelníkem. Jen poznamenám: vyhrál ten nejmenší.

U Jenčova doutnalo ohniště, takže nebyl problém obnovit tu oheň, u kterého se ti zimouřivější mohli trošičku ohřát. Škoda že Tumaj před odchodem z chaty upozorňoval, že je třeba se hodně obléci.

Naobědvali jsme se, prohlédli si hrádek a pak uspořádali běh od potoka k hrádku. Tím tady končilo soutěžení a následně začalo soupeření – koulovačka. Škoda, že hned dva z deseti přítomných neměli žádné kulivo. I tak jsme zahráli šest krásných bitev o hrad.

Co Tumaje tentokrát moc potěšilo, byla skutečnost, že po každé bitvě všichni bez rozdílu a bez reptání hledali zalétlé kulivo, nejvíce pak po posledním boji.

Zpátky k chatě jsme se přiblížili dvěma autobusy. V tom prvním se nám podařilo jet zadarmo. Tumaj nastoupil první, nahlásil, kam jedeme, a pak nastupovali postupně všichni ostatní a slušně zdravili. Možná to bylo právě tohle, možná to, že jsme jeli jen jednu zastávku, možná obojí dohromady, ale pan řidič zavřel dveře a jel. Peníze po nás nechtěl a ještě si s naším vedoucím trochu povídal. Tak děkujeme.

Po návratu do chaty jsme ještě odehráli pokračování naší etapovky, díl, ve kterém vždy dva členové družiny měli co nejrychleji a nejpřesněji zorientovat mapu podle busoly.

Následovala večeře a po ní sprchování. Škoda byla, že někteří až příliš plýtvali teplou vodou, takže ti poslední se splachovali již studenou a na našeho vedoucího se už vůbec nedostalo. No, on to přežil a po návratu domů si dal pořádnou vanu!

V průběhu koupání jsme rozehráli velký turnaj ve foukané. Byly to souboje jednotlivců systémem každý s každým, ve kterém bylo potřeba přefoukat pingpongový míček za soupeřovu hranu stolu. Chybou byl i dotek míčku ústy či tělem.

Zbylý čas do večerky vyplnila opět mafie, ta velká oblíbená hra, ve které se stále vedlo občanům, až na poslední kolo, kdy se podařilo Matesovi vyřadit ze hry všechny ostatní.

Čtyři dny utekly jako nic a byl tu poslední, pátý a mrazivý. Proto jsme také dopoledne zůstali v teple chaty, hezky za pecí a zahráli jsme si prospektory, což nám vydrželo prakticky až do oběda. Poté jsme ještě dohráli naši etapovku. Byl to takový podivný příběh, ale skvělá soutěž – chytni tenisák a protáhni ho smyčkou dříve, než ji vedoucí zatáhnou.

Na naše počítadla bodů přibyla poslední patra, družiny ohřály lečo k poslednímu obědu, uklidily okolo ohnišť a začali jsme balit a posléze uklízet v chatě. To samozřejmě nemohli dělat všichni najednou, a tak se prostřídávali, i když vím, že mnozí se tomu spíš vyhýbali. V každém případě jsme chatu uvedli do stavu, který Tumaj seznal jako uspokojivý. Než bylo vše uklizeno, začali zbývající členové hrát „šlapku“, ve které pak pokračovali později po poslední soutěže, kterou bylo házení šipek na špalík.

A hle, naše výprava končila. Rozloučili jsme se s chatou naším sborovým „ahoj“ a vydali se na cestu k autobusu, který nás pak odvezl do Kladna. To jsme ale nejprve museli poskládat bágly na vozík, dojít na zastávku, a protože jsme šli nějak moc rychle, zbyl ještě čas na malé „král vysílá svoje vojsko“.

Na Kladno jsme dojeli v pohodě a už se jen rozloučili naším obvyklým způsobem, tedy znovu sborovým „ahoj“, tentokrát patřící nám, kamarádům ze Lvíčat.

Váš GeTe


tumaj
2020-01-13
počet zobrazení: 7
Fotky

[Promítnout fotky]
Související články
Související soubory
Komentáře k článku


Jméno
Heslo
Bez hesla (Totožnost nebude ověřena)

Komentář:



09-F9-11-02-9D-74-E3-5B-D8-41-56-C5-63-56-88-C0